Budova Muzea
Muzeum Oderska sídlí od roku 2010 v prostorách bývalého měšťanského šenkovního domu na Kostelní ulici. V přízemí se nachází pokladna muzea, hlavní expoziční a výstavní prostory jsou situovány do 1. a 2. patra (původně obytný a půdní prostor domu). Expozice, vzniklá podle výtvarného řešení Zbyňka Baladrána, v maximální možné míře respektuje původní prostory, historické konstrukce i původní komunikační schéma budovy.
První zmínku o domě lze nalézt v pozemkové knize města Oder u příležitosti jeho prodeje. V roce 1625 patrový dům kupuje Adam Jahn od svého souseda, oderského měšťana a soukenického mistra Matyáše Ungera. O čtyři roky později dostalo stavení nového majitele v osobě Hanse Willerta, který v domě přečkal bouřlivé časy třicetileté války a odchází až koncem 60. let 17. století. I v dalších desetiletích a staletích se majitelé střídají. Podobu domu ovlivnil ničivý požár na sklonku 18. století, který zachvátil celou ulici. Objekt se staršími konstrukcemi a prostory byl následně klasicistně přestavěn. Při nedávné rekonstrukci byla v přízemí domu objevena dekorativní šablonová výmalba, která pochází z 2. poloviny 19. století, kdy dům vlastnil městský a nadační lékař Karl Schwarz. Významným vlastníkem byl také Alois Hnatek, jeden z ředitelů gumotextilní firmy Schneck a Kohnberger.
Zvenčí se dům projevuje jako dvoupodlažní s atikovým patrem, které kryje sedlovou střechu s hřebenem kolmým k ulici. Průčelí je čtyřosé, horizontálně členěné kordonovou římsou a průběžnou parapetní římsou pod okny atiky. V přízemí je profilovaná nadokenní římsa, která nad jednotlivými okenními a dveřními otvory půlkruhově vybíhá a vytváří jakési arkády, do nichž jsou vloženy suprafenestry ve tvaru polovin empírových sluncových rozet. Okna jsou pravoúhlá, kastlová, v druhé ose zleva je vchod s dvoukřídlými dveřmi a půlkruhovým nadsvětlíkem. Okna v patrech jsou vložena do vpadlých polí, nahoře půlkruhově vypnutých, krajní okna v atice jsou slepá.
Nejstarší částí domu jsou valeně zaklenuté sklepní prostory z lomového kamene, vzniklé snad v rámci nejstarší zděné stavební etapy v 2. polovině 16. století. Zdivo přízemí a patra pochází alespoň částečně z období baroka. Přízemní místnosti a chodba jsou zaklenuty plackovými klenbami s pasy, popř. valenou klenbou. V zadní části chodby se nachází kruhová studna z lomového zdiva. Do patra vede schodiště s dřevěným balustrádovým zábradlím, v nástupním prostoru se objevuje opět placková klenba s pasy, zbylé místnosti jsou, s výjimkou valeně zaklenuté schodišťové chodby do nejvyššího patra (původně půdního prostoru), plochostropé.
Dům se bez větších změn v průběhu 20. století dochoval do současnosti. Proto byl také v roce 1958 prohlášen za nemovitou kulturní památku.